Miliony plastových zvířat putovaly za devizy rovnou do západních zemí. Zatímco cizinci je kupovali běžně, českoslovenští rodiče museli buvola potupně shánět pod pultem

V československých dětských pokojích šedesátých a sedmdesátých let vládly barvy, vůně měkčeného plastu a charakteristické pískání stlačovaných zvířátek. Stačilo sednout na sytě červeného nafukovacího buvola, chytit se jeho pevných rohů a skákat po koberci, nebo v rukou natahovat černého kocoura s harmonikovým tělem, který při každém pohybu vydával nezaměnitelný tón. Za těmito ikonickými předměty stála jediná žena: zlínská designérka Libuše Niklová, jejíž práce pro národní podnik Fatra Napajedla předběhla světový design o celé dekády.

Abychom její tvorbu zmapovali bez zkreslujících nostalgických mýtů, čerpá tento text z původních institucionálních podkladů: ze sbírkového fondu designu a odborné monografie vydané v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (UPM), z historických patentových spisů a autorských osvědčení na vrapovaná tělesa u Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚPV), ze stálé dokumentační expozice v Muzeu Napajedla, z dobových ceníků spotřebního zboží v časových řadách Českého statistického úřadu (ČSÚ) a z právního rámce ochrany průmyslových vzorů podle Sbírky zákonů (zákon č. 84/1972 Sb.).

Zatímco většina tehdejších výrobců v socialistickém bloku vnímala plast jen jako levnou náhradu za nedostupné dřevo či plech, Libuše Niklová pochopila jeho skutečnou podstatu. Plast pro ni nebyl imitací, ale materiálem budoucnosti: pružným, hygienickým, omyvatelným a schopným nést odvážné sochařské tvary. Během své necelé třicetileté kariéry navrhla přes dvě stovky originálních hraček, z nichž mnohé získaly československé i mezinárodní patenty.

Husákovy děti se v ní vozily po sídlišti místo kočárku. Brutální ocelová náprava zaručila, že legendární tatrovka z Chemoplastu přežila i sjezd po panelákových schodech

Ohebná trubka ze sifonu: Jak se zrodil harmonikový kocour Líba

Na počátku šedesátých let stála Fatra Napajedla před technologickou výzvou. Podnik zavedl novou metodu vyfukování dutých těles z nízkohustotního polyetylenu (LDPE), která se do té doby používala převážně pro technické hadice, sifony a instalatérské roury. Libuši Niklovou napadlo něco, co do té doby nikoho na světě nenapadlo: využít technickou ohebnou vrapovanou trubku jako tělo hračky.

V roce 1963 tak spatřil světlo světa černý kocour Líba (pojmenovaný podle samotné autorky). Tělo tvořila bílá harmoniková trubka spojující vyfukovanou černou hlavičku s velkýma zelenýma očima a zadní část se vztyčeným ocáskem. Hračka byla geniální ve své jednoduchosti: dítě mohlo kocoura ohýbat do oblouku, natahovat, stlačovat a otáčet jím. Uvnitř těla byl navíc umístěn jednoduchý jazýčkový mechanismus, takže při stlačení vzduch unikající přes vrapování hlasitě pískal.

Po kocourovi následovala celá série harmonikových zvířat: žlutý tygr, krokodýl, bílý pejsek, beran, ale i miminko v peřince s dudlíkem v ústech. Harmonikové hračky byly mimořádně odolné. Vydržely pády na zem, koupání ve vaně i nešetrné dětské zacházení, což v době křehkých celuloidových panenek znamenalo revoluci. V československých hračkářstvích stál harmonikový kocour v polovině šedesátých let přibližně 14 až 18 Kčs, což z něj činilo dostupný dárek pro každou rodinu.

Červený buvol a sedací zvířata: Konstrukce, která musela unést třicet kilo

V sedmdesátých letech posunula Niklová možnosti plastů ještě dál, když Fatra Napajedla zvládla technologii vysokofrekvenčního svařování fólií z měkčeného polyvinylchloridu (PVC). Do té doby se nafukovací hračky omezovaly na plážové míče a jednoduchá lehátka do vody. Niklová však přišla s konceptem velkých sedacích hraček do interiéru.

V roce 1971 navrhla absolutní vrchol své tvorby: červeného nafukovacího buvola. Nešlo o obyčejnou dekoraci, ale o funkční dětský nábytek a cvičební pomůcku v jednom. Konstrukce musela splňovat přísná statická i dynamická kritéria: unést dítě o váze 25 až 30 kilogramů, vydržet divoké skákání a prudké doskoky, aniž by sváry v tlaku praskly.

Pískání v kazeťáku a hry z rádia: Jak Didaktik Gama naučil Čechoslováky programovat

Tvar buvola byl do detailu promyšlený: široce rozkročené nohy zajišťovaly stabilitu proti převrácení do stran, mírně prohnutý hřbet tvořil přirozené sedlo a mohutné dopředu zatočené rohy sloužily jako ergonomická držadla pro dětské ruce. Zvláštní péči autorka věnovala bezpečnostnímu ventilku: byl zkonstruován tak, aby se dal po nafouknutí ústy nebo pumpičkou zcela zamáčknout do roviny s povrchem hračky a dítě se o něj při divoké jízdě nepoškrábalo.

Úspěch buvola byl okamžitý. Následoval bílý slon s velkýma ušima, modrý kůň, žirafa, housenka složená z několika propojených nafukovacích koulí i nafukovací modrý traktor s bílými koly. Sedací hračky z Napajedel pomáhaly dětem rozvíjet rovnováhu a motoriku v bytech panelových domů, kde často chyběl prostor pro velké dřevěné houpací koně.

Srovnání hraček Libuše Niklové: Materiály, technologie a dobové ceny

Tvorba Libuše Niklové kopírovala technologický vývoj zpracování plastů v Československu. Následující tabulka přehledně shrnuje klíčové výrobní řady z n. p. Gumotex Břeclav a Fatra Napajedla od padesátých do konce sedmdesátých let:

Název hračky	Rok vzniku	Materiál a výrobní technologie	Dobová maloobchodní cena	Konstrukční a designová inovace
Pískací figurky (Gumotex)	1954–1960	Měkčený PVC plastisol, rotační sintrování	8–12 Kčs	První autorské figurky s lidskými a zvířecími motivy, omyvatelné a bezpečné
Kocour Líba	1963	Vyfukovaný nízkohustotní polyetylen (LDPE)	14–18 Kčs	První světové využití vrapované ohebné trubky jako trupu se zvukovým efektem
Harmonikový tygr	1964	Polyetylen, skládaná stavebnice dílů	16 Kčs	Modulární řešení s připevněnými končetinami a pružným tělem
Harmonikový pes a beran	1964–1965	Vyfukovaný LDPE v bílé a černé barvě	15–18 Kčs	Vrapovaný čumáček i tělo, stabilní nohy a integrované pískátko
Červený buvol (sedací)	1971	Vysokofrekvenčně svařovaná PVC fólie	38–44 Kčs	Nosnost až 30 kg, stabilní anatomický tvar, rohy jako držadla, zapuštěný ventil
Bílý slon (sedací)	1972	Svařovaná fólie z měkčeného PVC	42 Kčs	Nafukovací uši a chobot, široká sedací plocha pro batolata
Nafukovací traktor	1974	Svařované PVC, prostorové těleso	45 Kčs	Technický dopravní motiv převedený do měkké nafukovací formy

Pro srovnání: průměrná hrubá měsíční mzda v Československu v roce 1975 činila přibližně 2 300 Kčs. Nafukovací buvol za 40 Kčs tak představoval zhruba dvě procenta měsíčního platu. Podobně jako v případě legendárního plastového Igráčka nebo autorských dětských bugin designéra Václava Krále dokázal československý průmysl nabídnout špičkový autorský design za cenu dostupnou i běžným rodinám.

Zahraniční úspěch i bezohledné plagiáty: Proč kocoura kopírovalo Rakousko

Hračky Libuše Niklové nezůstaly uzavřeny za železnou oponou. Podnik zahraničního obchodu Pragoexport je s obrovským úspěchem vyvážel do desítek zemí světa včetně Francie, Itálie, Velké Británie a Spolkové republiky Německo. Zahraniční odběratelé oceňovali nejen nízkou exportní cenu, ale především originální tvarosloví, které v západních hračkářstvích plných unifikovaných plastů nemělo obdobu.

Obrovský úspěch však přinesl i stinnou stránku: plagiátorství. V šedesátých letech začala rakouská firma vyrábět prakticky identickou kopii černého kocoura Líby, aniž by zakoupila licenci od Fatry či autorky. Niklová sice měla své technické řešení chráněno autorským osvědčením a průmyslovým vzorem v Československu, ale vymáhání práv v kapitalistickém zahraničí bylo pro socialistický podnik složité a nákladné. Rakouský plagiát se lišil pouze méně kvalitním plastem a nepatrně odlišným uchycením očí.

Václav Král navrhoval supersporty pro vyvolené. Domů si ale lidé nosili jeho nezničitelnou buginu

Paradoxem centrálně plánované ekonomiky byla také domácí dostupnost. Zatímco miliony kusů nafukovacích zvířat putovaly na export za devizy, na tuzemském trhu byl červený buvol či bílý slon v předvánočním období často nedostatkovým zbožím. Rodiče museli obcházet prodejny Hračky-Drobné zboží nebo spoléhat na známosti s prodavačkami, které buvola schovávaly pod pultem.

Z popelnic až do MoMA v New Yorku: Znovuzrození zapomenuté ikony

Životní dráha Libuše Niklové skončila předčasně. Zemřela v roce 1981 ve věku pouhých 47 let a s nástupem osmdesátých let se původní sortiment pomalu vytrácel. Po sametové revoluci a privatizaci Fatry Napajedla se zdálo, že příběh nafukovacích hraček definitivně skončil. Výroba byla zastavena a původní svařovací matrice a formy málem skončily ve šrotu jako zastaralý výrobní odpad.

Zásadní obrat nastal až po roce 2000 zásluhou autorčina syna, uznávaného výtvarníka Petra Nikla (spoluzakladatele skupiny Tvrdohlaví), a kunsthistoričky Terezy Bruthansové. Společně zmapovali dochované prototypy, rodinný archiv a soukromé sbírky, což vyústilo ve velkou retrospektivní výstavu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v roce 2010 a následnou expozici v pařížském Musée des Arts Décoratifs.

V roce 2011 přišlo absolutní mezinárodní uznání: slavné Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku zařadilo hračky Libuše Niklové do své stálé sbírky světového designu po boku děl Charlese a Ray Eamesových. Fatra Napajedla na vlnu zájmu zareagovala obnovením výroby. Od roku 2010 se červený buvol, slon, žirafa i housenka znovu vyrábějí na původních strojích z moderních, zdravotně nezávadných plastů bez ftalátů.

Často kladené otázky o hračkách Libuše Niklové a Fatry Napajedla

Kdo byla Libuše Niklová a kde působila?
Libuše Niklová (1934–1981) byla česká průmyslová designérka, absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně a Uherském Hradišti. Od roku 1954 působila v n. p. Gumotex Břeclav a od roku 1961 až do své smrti jako hlavní návrhářka hraček v n. p. Fatra Napajedla.

Jakou nosnost měl původní nafukovací buvol z roku 1971?
Nafukovací buvol byl konstruován pro děti předškolního věku a jeho bezpečná nosnost byla stanovena na 25 až 30 kilogramů. Při běžném používání však sváry z měkčeného PVC bez problémů unesly i těžší děti.

Dají se hračky z Fatry koupit i dnes?
Ano. Fatra Napajedla obnovila výrobu ikonických sedacích hraček v roce 2010. Dnešní reedice buvola, slona či žirafy využívají původní design a formy, ale jsou vyráběny z moderních certifikovaných fólií bez nebezpečných změkčovadel. Původní zachovalé kusy ze 60. a 70. let mají na sběratelském trhu hodnotu tisíců korun.

Příběh červeného buvola a pískajícího kocoura Líby ukazuje, že špičkový světový design může vzniknout i v podmínkách centrálně plánované ekonomiky. Hračky Libuše Niklové nebyly jen spotřebním zbožím na jedno použití; staly se nadčasovými uměleckými díly, která dodnes dělají radost dětem i sběratelům po celém světě.